Ve středu 11.10. zahájíme novou výstavu Dočasný depozitář – kresba: případová studie 2 (česko-polská verze). Proč byste ji měli vidět, říká v rozhovoru jeden z jejích kurátorů a ředitel PLATO Marek Pokorný.
Výstava Dočasný depozitář – kresba: případová studie 2 (česko-polská verze) navazuje na jarní „depozitář“ věnovaný soše. Co je cílem této výstavní série?
V posledních letech se zejména nejmladší generace umělců začala věnovat opomíjeným uměleckým druhům, médiím i materiálům, které byly z pohledu převažujícího konceptuálního a postkonceptuálního umění tak trochu „neslušné či „nepoužitelné“. Návrat k textilu, keramice, ale také žánrově ke krajinomalbě či portrétu však není konzervativní. Autoři si s tradičními médii a druhy hrají, spojují, co se k sobě nikdy nemohlo dostat, a hodně se zabývají estetickou, materiálovou, haptickou a hédonistickou stránkou světa. Trochu kriticky, trochu ironicky, subjektivně a s radostí.
Tento obrat jsme chtěli představit i v Ostravě. Výraznou tendenci ale není možné a snad ani vhodné v tuto chvíli teoretizovat a historizovat. Proto jsme zvolili formát „depozitáře“ – místa, kde se potkávají díla proto, že jsou ze stejného materiálu, že patří k jednomu typu anebo prostě mají podobnou velikost. Nikoli tedy z rozhodnutí o jejich kvalitě a společném významu. Nejde nám o výklad toho, co se s uměním děje. Chceme především ukázat, že se to děje intenzivně. I proto ta kumulace děl v relativně malém prostoru.
Výstava má ve své anotaci otázku: Zažívá kresba nové zlaté časy? Co myslíte?
Již několik desetiletí je kresba ve stínu, jako by sama o sobě nestačila. Vždy je před dílem, po něm nebo je součástí většího díla-celku; případně je pouhým východiskem k interpretaci. V poslední době se ale tento přístup nepozorovaně změnil. Řada autorů se ke kresbě uchyluje jako k primárnímu médiu, nebo z ní vychází při koncipování a uskutečňování vlastního díla – kresba je jeho základním stavebním prvkem přeneseným do malby, prostoru, materiálu, virtuálního prostředí.
Myslím, že jednou z příčin obratu ke kresbě je její určitá snadnost či dostupnost, malé nároky na přepravu z výstavy na výstavu, její „provizorní“ charakter, legitimní nejasnost a nejistota výsledku. Anebo možná přiznání, že silné téma není k dispozici, takže prostřednictvím kresby můžeme vyvolávat jeho ducha, anebo si krátit čas.
Ve srovnání se zářijovým konceptuálním květinářstvím (Pomíjivé hovory / Ephemeral Talks) bude tato výstava, řekněme, klasická? Nebudou se návštěvníci nudit?
To si rozhodně nemyslím. Už její instalace bude vyžadovat návštěvníkovu spolupráci a aktivitu. Jejími autory jsou David Böhm a Jiří Franta, umělci generačně starší, než většina vystavujících. Tato dvojice vnímá kresbu jako akci. Klade stejný důraz jak na velmi různorodé způsoby kresby, tak na vlastní výsledek pochopitelný jen ze znalosti toho, jak kresba vznikla. Využili jsme je a trochu ironicky nevystavujeme jejich práci, ale bereme je jako iniciátory obratu ke kresbě, na jehož pozadí se nyní odehrává spousta mikropohybů. Zajímá nás, co se s kresbou stalo poté, co ji tato dvojice konceptualizovala, rozpohybovala a začala s ní zacházet jako s nástrojem individuální či kolektivní spektakulární akce. Jejich příspěvek je vlastně jakýmsi pozadím, na němž se objevují vlastní díla vybraná do výstavy.
Podle jakého klíče jste vybírali vystavující autory? A proč právě Čechy a Poláky?
Původně jsme chtěli opět ukázat různé strategie z celého světa, ale nakonec jsme se rozhodli pro česko-polskou konfrontaci. V rámci těchto dvou uměleckých scén je kresba natolik rozrůzněná, že vystačí na velkou výstavu. Kdybychom chtěli podat širší přehled, museli bychom najít klíč – udělat to, co jsme nechtěli: přijít s nějakým vysvětlením.
Je mezi nimi nějaké pojítko kromě toho, že se věnují kresbě?
Pojítko bych moc nehledal. Většina vystavujících autorů se věnuje kromě kresby intenzivně dalším médiím – a některá vystavená díla by dokonce nemusela být v jiném kontextu jako kresba vnímána. Všechno to jsou pozoruhodní umělci a nechci jednotlivě jmenovat. Hrdinou výstavy je kresba, nikoli umělecké hvězdy, jichž budeme mít na výstavě celou řadu.
Text: Hana Halfarová