Fakulta umění Ostravské univerzity ve spolupráci s Platem a Provozem Hlubina pořádají výstavu

Diplomky Fakulty umění Ostravské univerzity

Vernisáž 20.06. v 17h, Důl Hlubina

Výstavu zahájí Doc. PhDr. Zbyněk Janáček, děkan Fakulty umění Ostravské univerzity a doc. MgA. František Kowolowski.

Výstava potrvá do 01.08. 2014, od 12 do 18h  pondělí – pátek , víkend přes festival Colours of Ostrava.

Slovo kurátora

„…úkolem umění zůstává úsilí o imanentní vznešenost, o kroužení kolem reprezentovaného, které není nikterak povznášející, ale je součástí nekonečné proměny „skutečnosti“. Jak známo, neobejde se to bez úzkosti. Ale malíři nemají odpovědnost vůči otázce: jak lze uniknout úzkosti? Mají odpovědnost vůči otázce: Co je to malovat?” 1

Bylo by přinejmenším vhodné zamyslet se tomto textu nad povahou a charakteristickými vlastnostmi tvorby v současném umění, a to především ve vztahu k institucionálnímu rámci, který zároveň, i když jen dočasně, podmiňuje směřování studentů uměleckých oborů. Každá výstava diplomových prací se snaží znovu zodpovědět elementární otázky umělecké praxe a současného světa. Je to pomyslná startovní čára nastupující generace. Toto rozjímání je jen hrubým výčtem interpretačních možností, jež přináší současné umělecké prostředí.

Pedagogická činnost
Pedagogická činnost (pro mě) znamená neustálý dialog se studentem, jak v osobním, tak veřejném kontaktu všech zainteresovaných společně. Rád bych se zmínil o možnosti, kterou nabídl filozof Emmanuel Lévinas, přesvědčen o tom, že z fenomenologického hlediska je rozhodující lidský vztah. Lévinas to charakterizuje jako „setkání s tváří, tedy s druhým“. Jedním z důležitých momentů studia by mělo být POZNÁVÁNÍ. Lévinas říká, že poznávat neznamená jen konstatovat, nýbrž vždy porozumět. A dodává: „Říká se též, že poznání znamená ospravedlnění“2 . Je jasné, kam tím směřuje. Tento vztah chápe jako práci s mravním řádem a spravedlností. Myslím si, že pro celkové zrání studenta je tato problematika důležitá. Vědomí zodpovědnosti, zejména v dnešní době, která se vyznačuje jistou dekonstrukcí hodnot.

Imaginace
Vraťme se zpátky k pojmu Lacanovské teorie a pojmu imaginárna, na které odkazuje: „za prvé ke vztahu subjektu k identifikacím, jež ho formují, (…), za druhé ke vztahu subjektu ke skutečnému světu, jenž je iluzorní“ Lacan vždy zdůrazňoval, že slovo „imaginárno“ je pro něho spojeno s výrazem „obraz“ (image). Imaginární formy jsou pro subjekt obrazy, nejen ve smyslu zástupců, ale také ve významu, kdy se samy vtělují do materiálních obrazů. Lacan dále rozvíjí tzv. imaginární útvar, který je pro subjekt ve stádiu odrazu zrcadla, kdy si dítě poprvé vytváří pojetí vlastního těla a také vychází z reprodukce afektivního zrcadlového obrazu.

Strategie vytváření uměleckého díla
Umělecké dílo bychom mohli definovat jako význam ukotvený v čase, který spěje k rozporu, a to jak z pozice pragmatického, tak i nevědomého. Jedná se především o vztah svobody
a tvůrce, který je schopen generovat pravdivostní obsah v uměleckém díle: „To, že umělecká díla nejsou bytí, nýbrž dění, je technologicky pochopitelné.“3 Tento obsah se vytváří v interpretačních vrstvách formy a jejího organizování. Mohli bychom souhlasit s Theodorem Adornem a říct, že esteticky „zdařilé“ umělecké dílo může být také filozoficko-společensky pravdivé a naopak. „Forma je již sedimentovaným obsahem.“5

Kontext
Je nesporné, že označení díla a význam kontextu v uměleckém díle v současnosti představuje „závažné“ a elementární skutečnosti. V 70. letech 20. století polský teoretik Jan Świdziński ve svém dvanáctibodovém manifestu kontextuálního umění z roku 1977 popsal: „Kontextuální umění nabízí znak, jehož kriterium pravdy je ustáleno v pragmatickém kontextu a mění se neustále (začíná se to projevovat tak, že „p“ – začíná být také ne „p“). Předmět „O“ přijímá význam „m“ v čase „t“, v místě „p“, v situaci „s“, ve vztahu k osobě/osobám „o“, tehdy a jenom tehdy“5. V bodě č. 6 říká: „Aktivita kontextuálního umění je tak stálým zbavováním se kanálů, které se snaží zadržet neustálé deaktualizující se významy“. 6
Již tehdy Świdziński přesně formuluje význam uměleckého díla jako extenzionální, logickou formu relací a funkcí, které jsou spojeny s jazykem. Snaží se takto definovat význam a obsah uměleckého díla (obrazu), které je závislé na předmětu, čase, umístění, prostoru, situaci a vztahu v tom a ne jiném čase. Je to jasný náznak toho, jak umožnit uměleckému dílu, aniž změníme obsah vytvořené věci, jeho kontext. Je to vztahující relace, která dříve byla nemyslitelná.

V těchto poznámkách zazněla určitá otevřenost vůči umění a umělcům, kteří jsou schopni brát zodpovědnost za své dosažené výsledky, otevírají neustálé obsahově podnětné i formální otázky po smyslu a významu umělecké tvorby v současném globálním světě. Neustále se učíme porozumět světu i sami sobě. Pro každou nastupující generaci je tato otázka bytostně důležitá.

František Kowolowski
2014

1) LYOTARD, Jean-François a MAYDL, Přemysl, ed. Návrat a jiné eseje. V Praze: Herrmann & synové, 2002. 231 s. ISBN 80-239-0372-1. s. 67.
2) LÉVINAS, Emmanuel. Totalita a nekonečno: (esej o exterioritě). 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1997. 274 s. Oikúmené. ISBN 80-86005-20-8. s. 66.
3) AUMONT, Jacques. Obraz. 2. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, 2010. 319 s. ISBN 978-80-7331-165-0. s. 117
4) ADORNO, Theodor W. Estetická teorie. 1. vyd. Praha: Panglos, 1997. 581 s. ISBN 80-902205-4-1.
5) Ibid. s. 194.
6) ŚWIDZIŃSKI, Jan, Sztuka i jej kontekst, ISBN: 978-83-924930-9-9. s. 46.