HearMe!
Poněkud zoufalý výkřik hledání porozumění a kontaktu ve světě plném hluku, lidí a odstředivého pohybu společenského dění. Jakoby se propadal čas, jakoby hrubé přesycení receptorů znemožňovalo vnímat jemné významy, jakoby hluk pohltil všechny zvuky, jakoby kulturní nánosy snížily práh citlivosti našich senzorických zakončení.
Festival HearMe! vrací zvuk tam, kde opět může patřit, kde se dá znovu prožít dobrodružství poznání elementární přirozenosti, zažít zvuk i ticho v prostoru, pochopit krásu zvukové bezprostřednosti a akustickou jedinečnost přítomné chvíle. Pět mezinárodních souborů představí své pojetí hudebně-zvukového umění v industriálním prostoru a PLATO – platformě (pro současné umění) Ostrava. Důraz bude nezřídka položen na chvíle mezi jednotlivými zvuky – tóny, na chvíle ticha, které se zabarvují naší vlastní představivostí, na chvíle, v nichž rezonuje již proběhlé a zpřítomňuje se teprve následující. Návštěvník může slyšet to, co vede dovnitř, k sobě, aby paradoxně zažil pocit sjednocení a pochopení netušících souvislostí. Od hudby konkrétních hluků k jemné architektuře tónů, od konceptuální hry k rafinované jednoduchosti, od minimalistických repetitivních struktur k analýze, rozkladu a zpět ke komponovanému celku. Vypjaté chvíle se střídají s uvolněním, hluk s klidem. Pro všechny soubory je společný komorní soustředěný projev, neobvyklá technika uchopení vyjadřovacích možností, ať už se jedná o rozšířenou techniku instrumentální či hlasovou.
Festival HearMe! je pořádán v rámci projektu Stará síť na novou hudbu, jehož se účastní pořadatelé tradičně netradičních zvukově-hudebních performancí v Praze, Českých Budějovicích, Pradubicích, Brně, Ostravě a v Opavě. Letos se koná druhý ročník. HearMe! (- Martin Klimeš)
Pořádá Bludný kámen ve spolupráci s PLATO – platformou (pro současné umění) Ostrava.
Audrey Chen + Phil Minton (USA, GB)
Petra Dubach + Mario van Horrich (NL)
Franz Hautzinger + Julo Fujak + Zsolt Sőrés (AT, SK, HU)
Škvíry a spoje (SK, CZ)
Ilja Belorukov (RU)
Audrey Chen a Phil Minton
Phil Minton (GB) / Tento vrcholný improvizátor se na scéně soudobé hudby pohybuje již od šedesátých let a prošel téměř celou světovou hudební avantgardou. Zaměřuje se hlavně na zpěv a dechové nástroje. Především jeho hlasové schopnosti jsou neuvěřitelné, dokáže svým vokálem vnuknout život mnoha identitám, ne nutně přímo lidským, interpretuje po svém přírodní zvuky i neživé předměty. Se svým hlasem dokáže podobná kouzla jako domorodí šamané nebo beatboxeři. Jeho projev můžeme nazvat fantastickým zvukovým divadlem. Divoký anarchistický přístup k hudbě si uchoval i ve svých sedmdesáti letech, nijak ze svéhlavých postojů neustupuje, ba právě naopak.
Audrey Chen (US/CN) je charismatická zpěvačka a hráčka na elektrické cello a elektroniku. Nyní žije v Berlíně. Audrey je zkušená a citlivá improvizátorka, dokáže svým hlasem a nástrojem promlouvat jemně až křehce, ale taky s obrovskou energií, rockovým feelingem a temnou expresí. Každý její koncert je jiný, Audrey dokáže citlivě reagovat na prostor, atmosféru místa a své spoluhráče. Na koncertech s Phil Mintonem nechává cello doma a používá jen svůj hlas. To, jak s ním dokáže pracovat, vyráží dech. Hlasový projev má většinou velmi expresivní, její hlas se pohybuje vdivokých tónových kaskádách, napíná jej na skřipec a když máme pocit, že je to již neudržitelné, Audrey jde ještě dále…
Petra Dubach a Mario van Horrik (NL)
Oba umělci vycházejí ze stanoviska, že zvuk a pohyb znamenají totéž: bez pohybu (vibrací) bychom nebyli schopni slyšet nic a z tohoto poznatku přistupují k různým médiím a žánrům: instalace, díla site specific, performance, koncerty, atd. Proměnlivá a dočasná charakteristika zvuku a pohybu znamená, že většina jejich realizací má krátké trvání a jejich práce nejsou objekty, určené k prodeji. Používají jednoduché předměty a fyzikální jevy: zpětnou vazbu, struny, papír, měď, hliník, vzduch, světlo, sklo, ventilátory, akustické i elektrické kytary, To vše v kontextech postminimalismu a rozšířeného prožitku času. Pokud je to potřeba, používají také elektronická média a technologie pro specifické projekty, ale dávají přednost analogovému univerzu. Jejich koncerty a zvukové instalace byly prezentovány od začátku 90. let v mnoha galeriích a muzeích celého světa: Od Vladivostoku po New York.
Z textu Miloše Vojtěchovského
Hautzinger-Fujak-Sörés (AT, SK, HU)
„Toto pozoruhodné trio neidiomatické improvizační hudby se sešlo v bruselském Studio Odeon 120 v roce 2011. Franz Hautzinger zde hraje výhradně na čtvrtónovou trubku, Julo Fujak obhospodařuje preparované piano, preparovanou baskytaru, zvukový procesor a ozvučené hračky, Zsolt Sörés drtí violu, pracuje s živou elektronikou a ozvučenými objekty.
Pokud přistoupíme na jejich pojetí hudby, čeká nás dobrodružný výlet do dalších dimenzí. Hudba plyne jako subtilní zvuková plazma, občas prolahoděná zvuky piana. Sem tam se vyjasní, obzor zezlátne, pak však nastoupí zneklidňující rytmizace šumů, dronů, praskání. Není to ale vůbec studené, zvláště, když tuto zvukovou masu občas polidšťují rozverné zvuky hraček. Trubka nehraje, ale mluví, zvuková materie je neustále v pohybu, vyvíjí se, mění, dynamizuje, houstne, rytmizuje, hlučí, bublá, škrká, šumí, vrčí, praská, rozpouští se a znovu nabývá na síle a vrstevnatosti. Místa nádherných setkání i střetů. Lyrických ztišení i brutálního třeštění… Znamenitý počin mimo hranice důvěrně známého hudebního světa.“
Jan Hocek, z recenze v JazzPort, 2014
Škvíry a spoje (SK, CZ)
„Dvojjediný název v sobě připomíná také dvě samostatná dua – za Škvírami se skrývají kytarista Michal Matejka a Petr Vrba experimentující s dechovými nástroji a objekty, Spoje pak tvoří vibrafonista Dalibor Kocian a bubeník Jozef Krupa. Základním tvůrčím prostředkem výsledného kvartetu je kolektivní improvizace, v níž hráči sice uplatňují také své nemalé zkušenosti s takzvanými rozšířenými technikami hry na své nástroje, avšak při výstavbě každého svého celku se nebojí ani standardnějších stylových idiomů či například pravidelných až repetitivních rytmických struktur. Výchozí šíře zkušeností a výrazových možností společně se sehraností této čtveřice zajišťuje, že nejde v žádném případě o cestu zpět. Se vším se tu počítá jako s rovnocennými prvky jedné osobité sémantické hry, a to hry moderní a velmi zábavné.“… „Krystalicky čistý vibrafon si tu rozumí s rozskřípanými souzvuky preparované elektrické kytary, někdy hráči vedou jakýsi freejazzový rozhovor ovšem téměř bez přítomnosti jazzových výrazových prostředků, jindy se komunikace zahloubá do porovnávání různých témbrových plošek a výsledkem je skoro ambientní pasáž, u níž ale stále zvažujeme, jakýmže to folklórem ze světa nebo jakým evropským skladatelem posledního půlstoletí byla inspirována. Vždy je ve správné míře přítomen řád a zvuková čistota spolu s dávkou nestability v podobě náhodných nesouher, neopakovatelných ruchů a protirytmů.“
Jan Faix, z recenze v His Voice, 2014
Ilja Belorukov (RU)
Petrohradský hudebník Ilia Belorukov (1987) se pohybuje na pomezí improvizované a elektroakustické hudby a noisu. Podílí se na projektech jako Wozzeck, Wooden Plants, Benzolnye Mertvecy a další. Spolupracuje s hudebníky různých žánrů (od hardcoru a metalu po akademickou současnou hudbu) a také s umělci jiných uměleckých disciplín- tanečníky, výtvarnými umělci, divadelníky apod. Ilia využívá experimentální extrakce zvuku z alt saxofonu, hraje na laptop, elektrickou kytaru, nejrůznější objekty a další nástroje. Založil label Intonema (www.intonema.blogspot.com) a pořádá v Rusku různé akce, především se podílí na organizaci festivalu Teni Zvuka v Petrohradě a přispívá svými studiemi do Contemporary .music magazine.
Ilia spolupracoval s hudebníky jako Keith Rowe, Alfredo Costa Monteiro, David Stackenäs, Ignaz Schick, Jonas Kocher, Arturas Bumšteinas, Thomas Buckner, Jack Wright, Andrew Drury, Alexei Borisov a mnoha dalšími. Účastní se řady samostatných koncertů a významných festivalů po celém světě.