Jiří Černický (*1966) studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na pražské Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval v roce 1997. O rok později se stal laureátem ceny Jindřicha Chalupeckého. Vystavoval na celé řadě skupinových výstav doma i v zahraničí. Nyní připravuje svůj velký výstavní projekt pro Galerii Rudolfinum.
Jiří Černický patří jako výrazný solitér ke generaci umělců nastupujících v 90. letech, která se s novou energií a specifickou intenzitou vyrovnávala s realitou transformující se polistopadové společnosti a nového paradigmatu umělecké tvorby. Díky svým zkušenostem s dospíváním v normalizačních 80. letech si tato generace od počátku udržovala odstup od jednoznačnosti velkých ideologických vyprávění a zároveň hledala individuální výtvarný jazyk, který zhodnotil postmoderní obrat, návrat konceptu a zároveň intermediálních přístupů stejně jako možnosti nových technologií a změn ve světě vizuálních senzací. V tvůrčích strategiích Jiřího Černického se tak objevuje performance, inscenovaná či konceptualizovaná fotografie, složitě konstruované objekty a instalace, video a videoinstalace stejně jako kresba coby finální médium vyjádření a malba, jejíž metamorfózy překračují rámec klasického závěsného obrazu. Zároveň je však volba médií a jeho kombinací podmíněna tematicky a obsahově. Výrazný sklon ke konstruování složitých příběhů a jejich spektakulárnímu předvedení je v Černického případě provázen zvláštním sklonem k persifláži a konstruování složitých souvislostí či absurdních a zároveň logicky či racionálně zdůvodnitelných vysvětlení.
Objekt-instalace Ocelová hlava pojednává v typicky apokryfním duchu téma moci a jejích hrozivých i groteskních aspektů jako jeden z leitmotivů umělcovy tvorby (jako jeden z prvních například Jiří Černický tematizoval v sérii svých obrazů Bin-ladinova lampa z let 1999-2000 islámský extremismus a náš vztah k islámu). Stejně jako v mnoha jiných případech vychází z fascinace zvráceně a ironicky používaných technologií. Symbolicky přetížená rovina díla, které se vyrovnává s otázkou zla jako věčně se obnovujícího principu, je vyvažována světelnými a zvukovými efekty a autorským odkazem k závěrečným scénám známého hollywoodského blockbusteru Čarodějky z Eastwicku. Je to vítězství elektrického pomocníka v kuchyni nad ďábelským obrazem tyrana?
Marek Pokorný