Markéta Othová a Petr Bakla: Hlavní děj (Master process)
P ř e s t á v k a
Petr Bakla: Smyčcový kvartet (2012)
Hraje Fama Q
Obraz nepotřebuje být dokreslován hudbou a hudba nepotřebuje obraz, ovšem položit hudbu a obraz vedle sebe je jistě možné. Právě možnost existování vedle sebe je jádrem projektu Hlavní děj Markéty Othové a Petra Bakly. Ani jeden z autorů se nestará o obsahy a sdělení, nevypráví příběh, neevokuje náladu. Othové fotografie nereagují na Baklovu hudbu ani obráceně. Absence záměrných, předem připravených interakcí otevírá prostor pro interakce neplánované, pro vznik nečekaných obsahů a nepředvídatelných nálad. Vizuální a zvukové komponenty jsou propojeny analogickou cestou vzniku. Jeden a tentýž hmotný nebo hudební objekt je nahlížen postupně z různých stran, pootáčí se, známá situace se stále znovu vrací, ale neopakuje se, věci samotné se nemění, jen na různý způsob jsou. Říká se, že hudba je časové umění – ale už se vám někdy podařilo prohlédnout si fotografickou sérii v nulovém čase?
Součást projektu Nahlížet nasloucháním / Listening Eyes, který je další z řady variant na téma spojení hudby, výtvarného umění a performance. Autorem konceptu je Didier Montagne společně s ansámblem Prague Modern.
Petr Bakla: Smyčcový kvartet (2012)
Je signál a modulátor (těsto a vykrajovátka). V mém kvartetu je signálem nalezená tónová struktura, která prochází celou skladbou a zvolna se vyvíjí: s každým taktem (celkem tedy 241x) se asi tak z poloviny změní a z poloviny se zopakuje. Modulátorem jsou pak různé způsoby čtení signálu, to, jak jsem onu nalezenou strukturu konkretizoval, jak jsem se propisoval skrz. Někdy prostřednictvím povědomých hudebních gest, která jsou však neustále brzděna (a tudíž vyváděna mimo své komfortní prostředí hudebních dramat) onou pomalostí a skoro-repetitivností signálu – jakmile se trochu rozběhnou, jsou vzápětí vynulována, vrácena na začátek. Způsob čtení vždy po nějaký čas zůstává tentýž, pak se ostře změní na nějaký jiný (hraju si na formu). Právě napětí mezi úporným povrchem deroucím se vpřed a zároveň přešlapujícím na místě a geologicky pomalým, ale nezadržitelným pohybem toho, co leží v hlubších vrstvách, mě na skladbě zajímá nejvíc. Návod k použití: jedná se o vyloženě kontemplativní kus, to jen ten povrch vypadá poněkud maximalisticky. – Petr Bakla
Fama Q
David Danel, Roman Hranička – housle
Ondřej Martinovský – viola
Balázs Adorján – violoncello
Markéta Othová (1968) studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér filmové a televizní grafiky a ateliér ilustrace a grafiky. Byla dvakrát nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého, potřetí, v roce 2002, ji získala. Dnes už světově respektovaná umělkyně výrazně ovlivnila směřování české fotografie v devadesátých letech. Samostatně vystavovala například v pražské Národní galerii (1998), v Kunsthalle Basilej (2000), v Galerii města Bratislavy (2003), ve Photographers’ Gallery Londýn (2005), Domě pánů z Kunštátu v Brně (2011), v Bonner Kunsverein (2012) a v loňském roce v ostravské galerii Sokolská 26. Její fotografie jsou zastoupeny v řadě významných soukromých i veřejných sbírek.
Petr Bakla (1980) vystudoval hudební teorii na pražské AMU. Pokud jde o kompozici, neprošel obvyklým formálním studiem, hledá si vlastní cesty. Ve svých skladbách preferuje situace, ve kterých se “ještě-ne-hudba” stává “už-hudbou”, vyhledává polohy a souvislosti, v nichž zdánlivě triviální a prázdné útvary mohou nabývat zvláštní expresivity a energie. Skladby Petra Bakly jsou uváděny především v zahraničí (Německu, Rakousku, Švýcarsku, Španělsku, Itálii, Francii, Polsku, Nizozemí a USA – New York, Boston, San Diego ad.), u nás například na festivalu Ostravské dny.