Kapradí nekvete. Kapradinový květ je tak známý zejména ze slovanských bájí. Přináší štěstí (respektive schopnost porozumět řeči zvířat) tomu, kdo ho najde o jedné jediné noci, kdy vykvétá. Zároveň je ovšem střežený ďábelskými silami a mocnostmi zla. Tomu, kdo květ utrhne, dopřejí bohatství, ale také přivodí ztrátu paměti. Českou obdobou je zlaté kapradí z melancholických pohádek Boženy Němcové a Jana Drdy, jehož námět zpracoval výrazně baladický film režiséra Jiřího Weisse z roku 1963.

Kapradinový květ z názvu společného projektu Michala Budného a Jaromíra Novotného je metaforou pro zamýšlený vjem (a jeho význam), který by návštěvníkovi měla výstava poskytnout: alespoň chvilkovou iluminaci, osvícení, záblesk, prchavý okamžik prozření, zkušenost proměny… a zároveň pochybnost o tom, s čím se právě potkává. Zážitek, esteticky příznačná událost, k níž dospěla spolupráce Michala Budného a Jaromíra Novotného iniciovaná kurátorem projektu, není pouhým formálním cvičením. Projekt je uměleckým gestem, manifestací společného zájmu o jemné posuny v používání materiálu, zpracovávání jeho optických a haptických kvalit a zakoušení konkrétního prostoru. Zájmu o jemné posuny, které dávají smyslovému vnímání lehce halucinogenní ráz. Zároveň nás tak oba autoři – v případě Jaromíra Novotného prostřednictvím hry s transparentností, barvou a reduktivní formou, v případě Michala Budného pomocí překvapivých, minimálních konceptuálních prostorových intervencí či objektů – upozorňují na prekérní status uměleckého díla jako hmotného artefaktu. Propracované materiální prvky a jejich umístění v prostoru vytvářejí perceptivní pole, v němž se umělecké dílo teprve uskutečňuje (a mizí?) prostřednictvím aktivní participace diváka.

Kapradinový květ je i není, přinese nám štěstí a schopnost porozumět řeči světa, zázračně díky němu zbohatneme a na chvíli zapomeneme, že všechno to umění je pouhá iluze, sen, báje…

Marek Pokorný

Pro tvorbu Jaromíra Novotného (*1974) je charakteristický intenzivní zájem o reduktivní formu, barvu a princip transparence, který může být vykládaný také jako návrat k duchovním obsahům, jen těžko slučitelným se současnou postkonceptuální uměleckou praxí. Od malby se postupně přesouvá ke konceptuálnějším postupům expozice těchto problémů, a to v návaznosti na fenomenologickou vrstvu minimalismu. Vystavuje v průběžně v České republice (naposledy Dům umění v Českých Budějovicích, výstava Zadní světlo, 2015), samostatné výstavy měl ve Vídni, v Berlíně a, v Antwerpách.

Dílo polského umělce Michala Budného (*1976) se vyznačuje velmi delikátním využíváním zcela jednoduchých materiálů jako je papír, kartón, dřevotříska, ale také lepicí pásky. , jJeho výstavy jsou často „pouhými“ efemérními intervencemi do prostoru galerie. Důležitou roli tak pro jeho tvorbu hrají site-specific podmínky prezence a prezentace (díla), které vztahuje k přítomnosti (či nepřítomnosti) člověka v daném prostoru. Michal Budny kromě jiného vystavoval na přehlídce Manifesta 7 v Bolzanu (2008); v posledních letech měl řadu samostatných výstav v Německu (Kunsthalle Norimberk, Künstlerhaus Bethanien v Berlíně) a samozřejmě v Polsku (Zacheta a Národní galerie umění ve Varšavě). Žije ve Varšavě a v Praze.