Roman Štětina se v nové instalaci Návod k použití Jiřího Koláře vrací ke svému velkému tématu, jímž je rozhlas. Pokouší se komplexně uchopit rozhlasovou režijní akci jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon. Projekt, pod kterým je podepsán společně s Miroslavem Buriánkem, je zároveň specifickou poctou tomuto rozhlasovému režisérovi, který Štětinovi před deseti lety pootevřel v plzeňském studiu dveře do světa radio-fikce.

Základem instalace je filmový záznam, jakési „making-of“ rozhlasového zpracování Kolářovy básnické sbírky Návod k upotřebení (1965, první vydání 1969) s využitím pěti členů Divadelní společnosti KLAS. Vznik rozhlasového tvaru divák sleduje v prostředí, kterému dominují rozměrná projekční plocha a objekty určené k sezení, jejichž geometrický základ vychází z Buriánkových režijních poznámek ke Kolářovým textům. Samotná režijní akce, vedení herců, zkoušení alternativního přednesu jednotlivých Kolářových básní, osvětlující interpretační komentáře (bezprostředně reagující na situaci ve studiu, anebo doplněné ex post jako samostatná zvuková vrstva na základě režijních poznámek) a samo prostředí rozhlasového studia vytvářejí silnou dramatickou linku, díky níž téměř zapomeneme na prostý fakt, že je nám odepřeno zaslechnout výsledek, tedy definitivní znění textů, tak jak bychom se s nimi mohli setkat v rozhlasovém vysílání.

Více než dvouhodinový film a instalace reflektují skryté, posluchači nepřístupné zázemí rozhlasové tvorby. Fascinovaně dramatizují samu konstrukci a vznik rozhlasového díla a zároveň naplňují záměr Kolářových výzev k akci zcela jiným způsobem, než jak je jeho pokus o „destatickou“ poezii obvykle vykládán – tedy jako postrčení čtenáře k uskutečnění akce popsané v básni. Akcí se totiž stává samo hledání adekvátní interpretace původního textu.

Výstava Návod k použití Jiřího Koláře je Štětinovým laureátským projektem, který vznikl v produkci PLATO a Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

Marek Pokorný

Roman Štětina (*1986) studoval v letech 2009 až 2015 v ateliéru Tomáše Vaňka na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho intermediální zájem o rozhlas jako instituci se promítl v řadě komplexních projektů zabývajících se otázkou, jak se v různých situacích dotýkají či vzájemně popírají, vylučují a doplňují obraz, zvuk, akce a fyzický (respektive myšlený) prostor. V roce 2014 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Miroslav Buriánek (*1951) patří mezi naše přední rozhlasové režiséry. Po absolutoriu divadelní režie na pražské DAMU byla jeho kariéra mezi lety 1978 a 2015 spojená s plzeňským rozhlasovým studiem, pro které vytvořil stovky reportáží, rozhlasových dokumentů a dramatizací literárních textů.