Současná umělecká tvorba přešlapuje na odkazech k dosud nezpracovaným a palčivým otázkám, které byly formulovány v průběhu 20. století. Cyklus projekcí PLATOvideo se ohlíží za obdobím 70. let a s ním spojený vývoj umění, architektury, filosofie a sociálních věd i dechberoucí a nekončící technologický rozvoj. Jak tuto nerovnou polaritu uchopit jazykem a ideovým rámcem současného umění? Tuto otázku si klade i osmé pokračování cyklu PLATOvideo, které se opírá o práce Liama Gillicka, Deimantase Narkeviciuse a Wendelien van Oldenborgh.
Kurátorský text Jena Kratochvila (pdf)
Deimantas Narkevicius (Litva, 1964)
Navzdory svým sochařským kořenům se Narkevicius věnuje převážně vypravěčství skrze média filmu a videa. Jeho primárním tvůrčím materiálem i metodologií je současné čtení naší historie. Reference k minulosti plynule spojuje se současností a vytváří tak dojem jistého déjà-vu. Dekonstruuje lineární naraci a pro posílení dojmu vychýlení časové osy využívá techniku amatérských filmů 70. let. Výsledek zároveň může připomínat i estetiku sovětských propagandistických filmů. Podle Narkeviciuse je historie živoucím materiálem. Umělecké dílo pak vnímá jako prostředek zkoumání neuměleckých subjektů.
Revisiting Solaris (2007)
Film odkazuje k legendárnímu dílu Andreje Tarkovského Solaris z roku 1972. Narkevicius pracuje s originální předlohou polského spisovatele Stanisława Lema, respektive s její poslední kapitolou, kterou Tarkovskij ve své adaptaci vynechal. Herec Donatas Banionis se vrací po téměř 40 letech do role vědce a astronauta Chrise Kelvina, aby se znovu zamyslel nad pobytem na povrchu tajemné planety Solaris těsně před svým návratem z kosmu. Jako ilustraci planety Solaris používá Narkevicius sérii fotografií litevského symbolistického malíře a skladatele Mykalojuse Konstantinase Ciurlionise z roku 1905. Série se vyznačuje na svou dobu jedinečným pojetím prostoru, vytváří dojem nekonečné rozlohy a bezčasí, odkazuje k vizím kosmu a hluboké niterné koncentrace. Tarkovskij při natáčení filmu využil stejné lokace jako Ciurlionis.
Liam Gillick (Velká Británie, 1964)
Gillick zdůrazňuje své kořeny v poválečné Evropě – jako by ztráta důvěry v autority byla tím hlavním, co ovlivňuje jeho kurátorskou i uměleckou praxi. V rámci svého působení v Londýně a New Yorku prohlubuje zájem o procesy každodennosti, odmítá pojem „současné umění“, protože jej považuje za historicky nepotřebný. Pracuje v různých typech médií od velkoformátových instalací, inkoustových tisků, hudby, stejně jako kurátorských projektů a teoretické reflexe, a přesahuje tak jakékoli disciplinární ukotvení.
Everything Good Goes (2008)
Video Everything Good Goes se odehrává v New Yorku v roce 2008. Zatímco Gillick přepracovává obsah svých přednášek, pokouší se zároveň vytvořit 3D model scény z filmu Jean-Luca Godarda a Jean-Pierre Gorina Tout va bien (1972). Tout va bien může působit jako Godardův hold levicově aktivistickému duchu roku 1968, podle dobových kritiků zároveň zpochybňuje význam revolučních filmů produkovaných v buržoazní společnosti.
Dernisáž 03.10., Cineport – Důl Hlubina v 18h:
Wendelien van Oldenborgh (Nizozemsko, 1962)
Umělkyně a filmařka užívá ve své práci primárně experimentálních filmových formátů, jejichž prostřednictvím ohledává sociální dynamiky a vzorce chování, zároveň upozorňuje na potlačené, nedořečené a nevyřešené narativy. Nejčastěji natáčí ve veřejném prostoru historicky zatíženém právě takovými svědectvími. Je pro ni charakteristické pracovat v nejrůznějších typech participace, od společné přípravy scénáře a směřování díla až k jeho samotnému výslednému vyznění. Dává tak průchod mnohosti postojů a názorů, které se pak ve filmech setkávají a umožňují nazřít běžně rozpoznatelné aspekty historie v jiném světle.
Beauty and the Right to be Ugly (2014)
Filmový experiment se odehrává v bývalém komunitním centru v eindhovenském Karregatu, které navrhl architekt Frank van Klingeren a které bylo dokončeno v roce 1974. Objekt byl vystaven v centru nové obytné zástavby ve snaze posílit komunitní formy bydlení. Jeho design vychází z koncepce zcela otevřeného prostoru, který měl sloužit různorodým funkcím, jako knihovna, škola, kavárna, zdravotní středisko, supermarket a komunitní centrum, to vše v jediné superstruktuře. Základní ideou bylo prostřednictvím volného půdorysu této architektury dát prostor sociálnímu experimentu, vytvořit katalyzátor pro posílení sociálního kontaktu a vazeb prostřednictvím systému společného rozhodování – uživatelé prostoru se na bázi přímé demokracie mohli rozhodnout, čím vlastně centrum samo bude. Skrze několik typů natáčení (včetně veřejně přístupného) mapuje van Oldenborgh rozvoj a postupné selhání této utopické vize. Její filmová metodologie převádí architektonické předpoklady jako „otevřený prostor“, „uživatelská udržitelnost“ a „participace“ do filmové řeči.
Záměrem cyklu je průběžně seznamovat veřejnost se širokým spektrem tvorby domácích i zahraničních umělců, když se hlavním prostředkem výpovědi stává pohyblivý obraz bez dalších instalačních prvků. V roce 2016 cyklus kurátorsky připravuje Jen Kratochvil. Prezentaci filmů/videí v suterénních sálech Trojhalí Karolina (proměněných v projekční místnosti volně přístupné veřejnosti) předchází vždy promítání v Cineportu.
TROJHALÍ KAROLÍNA
po – pá 8 – 22h
so – ne 10 – 20h
Vstup volný.