Ivana Bašič (SRB/USA), Rafał Dominik (PL), Helena Hladilová (CZ), Hedwig Houben (NL), Anna Hulačová (CZ), Matyáš Chochola (CZ), Gizela Mickiewicz (PL), Šárka Mikesková (CZ), Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič (SK), Katarzyna Przezwańska (PL), Tomáš Roubal (CZ), Piotr Skiba (PL), Roman Štětina (CZ)
Projektem věnovaným soše zahajujeme sérii krátkodobých prezentací představujících alternativy a možnosti objevované současnými umělci, kteří ve své tvorbě užívají klasické postupy, anebo je nějakým způsobem promýšlejí. V posledních letech totiž došlo k pozoruhodnému obratu k soše, který zhodnocuje modernistickou tradici a podněcuje promýšlení významu figurace v kontextu nových materiálů a médií. Jeho protagonisté se vracejí k jistému primitivismu, reduktivismu, plasticitě a srozumitelnosti, anebo naopak k materiálové a významové ambivalenci, hře s očekáváním či zjevnou, respektive latentní performativitou sochařského díla. Reflexe historických forem i postkonceptuální expanze současných umělců do prostoru sochařství jsou zjevně stále přitažlivější, jak o něm svědčil například projekt Lapdárium připravený Ateliérem sochařství Dominika Langa z roku 2014, k němuž vyšla důležitá stejnojmenná publikace (spolueditorkou byla Edith Jeřábková).
Projekt chce – bez nároku na systematičnost či úplnost – prezentovat zmíněné aspekty tohoto obratu. Metafora „depozitáře“ pak vyjadřuje náš přístup k problému: na jednom místě se lze setkat s uměleckými díly, jejichž vzájemné vztahy v daném prostoru nejsou určeny nějakou hierarchií či interpretaci. Jedná se nám o slabě strukturované předvedení příkladů určité tendence, kterou nelze vnímat jako program, ale spíše coby souhrn individuálních reakcí na možnosti sochy a sochařství v současném umění.
Socha totiž zemřela, jakmile jsme zpochybnili možnost jakéhokoli pevného bodu ve vesmíru, jakoukoli navždy platnou orientaci v prostoru a díky novým médiím i jakékoli „skutečného“ místa. Ztráta a mizení centra, bodu, kam směřuje náš pohled a pohyb našeho těla a kde se pro nás rodí význam, logicky zrušily i místo, na němž jsme k zastižení – my, stejní jako před chvílí. A situace subjektu, který za to všechno může, je dnes stejně prekérní jako postavení umělce a kurátora na trhu práce.
Nedostupnost někdejší zkušenosti se tak nejprve zhmotnila v řadě společensky nesdílených oscilací mezi citem, pocitem a racionální konstrukcí, poté v objektu, který sochu nahradil jako vždy vzdálený předmět touhy, a konečně v rozpadu plastické formy do prostupného a komplexního světa instalací. Od „negativního stavu pomníku“ z dob modernismu se sochařství přesunulo k „ontologické nepřítomnosti“ minimalismu a postmoderny, abychom mluvili jazykem Rossalind Kraussové. Rozšiřování pojmu sochy nevedlo nikam a jeho implozi jsme snad už oplakali.
Jestliže se však plastičnost, kterou charakterizuje napětí mezi povrchem a jádrem („pohyb z nitra charakterizuje plastičnost“, říká Petr Rezek), obsesivně vrací, vstupuje zadními vrátky a zjevuje se nám ve snech, pak jenom v logice své absence. Vyplňuje vytěsněná přání, diskutuje svůj protipól, úlevně se mihne před našima očima, aniž by pohnula lidmi. Socha je už jen iluzí a sochařství principem, který post-historicky přetrvává. Čas od času se protne místo, čas a důvod, aby se dílo jevilo být sochou, nicméně je tu vždy ještě jiná příčina tohoto zdání, než je plastický tvar sám coby určení významu: nutkavá vzpomínka na minulost, potřeba popřít efemérní tok informací a obrazů, snaha překódovat jiné médium či ve všech médiích se pohybovat suverénně, ale také vymezit místo a určit prostor… Sochařství se stalo zajatcem jiných oborů a umělecké praxe spojené s plynoucí, a tedy unikající a nedůtklivou věčnou přítomností.
Marek Pokorný
Jakub Adamec
Doprovodné programy k výstavě
21.05.2017 v 10h a 14:30h / Za zrcadlem není tma (výtvarné dílny)
26.05.2017 v 15h / Kde je to dláto? (diskuze)
01.06.2017 v 18h / Prof. Petr Wittlich (přednáška)
04.06.2017 v 10h a 14:30h / Pět pytlů dřívek (výtvarné dílny)